Říjen 2011

Dva songy

19. října 2011 v 14:15 | Ester |  Ušima mýma...
Hodně se teď mluví o Půlnoční:
Hezká a možná z ní bude novodobá vánoční tradiční...

Já jsem ale narazila na jinou perlu. Se svou slabostí pro Zuzanu Navarovou jsem se tu už svěřovala. Tak tady je jedna od ní, pro mě dosud neobjevená:
A Maruška vypadá nádherně.

Ester


Právo ženy na normální porod

15. října 2011 v 18:54 | Ester |  občasník:-)))

Vkládám odkaz, nesdílím sice touhu rodit doma, ale silně cítím potřebu moci si svobodně, dle své vůle, rozumu a vlastní odpovědnosti zvolit tu nejlepší cestu, jakým způsobem naložit se svým životem.
Ester

Několik poznámek o mužích - otcích...

15. října 2011 v 6:03 | Ester |  občasník:-)))
Zanedlouho to bude dvacet let, co jsme s mým mužem spolu.

První dekádu jsme byli mladí, bezdětní a volní. Já jsem pracovala v sociální sféře a zároveň studovala, muž vykonával různá zaměstnání, často v zahraničí. Pak přišlo velmi úspěšné budování jedné téměř rodinné firmy a po mnoha letech fungování pád z výšin na zem. Krize meziidských vztahů a následně i finanční.
Od té doby - brzy to budou dva roky - se točíme v kruhu. Muž hledá práci. Táhne mu na padesát a máme dvě malé děti. Jeho posledním pokusem o slušný životní standard byla práce v Norsku. Nedopadlo to ze dvou důvodů - zaměstnavatel, který ho na práci pozval neměl pro něj a ostatní dost sjednané práce - což je zásadní problém, pro někoho, kdo jede do ciziny vydělávat. Druhý problém byl zpočátku skrytý, o to bouřlivěji se však projevil. Felix. Skučel, brečel, stýsal si, zlobil, vztekal se, chtěl tátu. Což mě celkem překvapilo, protože doma jsou často jako dva kohouti na jednom smetišti... Když se táta vrátil, skákal syn metr vysoko a od té doby je spokojený jako blecha ve psím kožichu:-).

...
Tolik na úvod.
Můj muž hledá práci. Práci, za kterou by dostal zaplaceno. Práci, která však nepohltí veškerý jeho čas. Aktuálně je na úřadě práce a poslední nabídky, o které se ucházel byly - pracovník při zakládání a realizaci zahrad - podmínkou třeba měsíc mimo domov, - řidič dodávky po Evropě - podmínkou celý týden mimo domov,... O MKD se vůbec nebavíme...

Jak mají být tátové vzorem pro svoje děti? Když je děti téměř nevidí?
Jsme s mužem rozhodnuti, že tohle nechceme.
Že jsme dost staří na to, abychom poznali, co je správné.
Zatím netušíme, jakou za to zaplatíme cenu...

Shodou okolností jsem teď přečetla knížku Výchova kluků (S. Biddulph). Kromě již zlidovělého hesla, že "Testosteron potřebuje vedení", je tam na několika místech opakovaně jedno téma - důležitá role otce u chlapců nad šest let věku.
Musím dát autorovi za pravdu, protože to pozoruji. Kdo nás zná, ví, že Felix byl od mimina uplakánek a mamánek. Nicméně dnes dá v mnoha případech přednost tátovi. Protože je chlap. Chce s ním sdílet svůj nastupující mužský svět. To ovšem nevylučuje, že s bebínkem přijde za mnou a večerní čtení v posteli taky zajišťuje máma:-). A tak to podle mého názoru má být.

Poslední dobou registruji aktivní snahu žen - matek, nechat se vést svou intuicí, a nebýt pouhými pasivními příjemkyněmi něčeho, co nám naordinuje někdo zhora (ať se jedná o porody doma, očkování apod.). Možná by bylo dobře, kdyby si za svým šli i muži. Ti, co nechtějí být pouze strojem na peníze, ti, kteří chtějí být opravdu tátové.

K tomuto tématu vyšel článek od Ivana Hamšíka v Reflexu:


Pánové, za to, v jakém jsme stavu, si můžeme sami

Jak vlastně vycházíš se svým tátou? ptal jsem se v poslední době mužů kolem sebe. První reakce byla u všech stejná. Divili se, proč tak divně vyzvídám. A pak to z nich začalo padat: Nikdy jsme se neviděli. Sblížili jsme se, až když mi bylo třicet. Moc spolu nemluvíme nebo Opustil nás a nikdy mu to nezapomenu. Zarazilo mě, že ani jeden z nich neřekl, že vycházejí výborně, všechny problémy zvládli a dodnes spolu jako kumpáni řeší zásadní životní okamžiky.
Myslíš, ptal jsem se dál, že se svými dětmi budeš mít lepší vztahy? A zase: Bývalá manželka mi je nechce půjčovat, Vidím je jenom půl hodiny ráno nebo Sám si připadám jako dítě.
Stejně skeptické odpovědi jsem dostával na otázky o práci, kariéře, snech a koníčcích.
Všude slyšíme a čteme, že muži jsou v krizi. Jejich role, respekt a autorita jsou v ohrožení. Mnoho mužů má také jasno, kdo za to může: ženy a jejich emancipace. Toto hnutí umožnilo ženám se osvobodit a vymanit z podřízené role v práci, společnosti i sexu.
Ženy nám berou naše pozice i naše rodiny! říkáme si ublíženě, zatímco bezradně těkáme po zdrojích instantního uspokojení a zkoušíme si nahodit sebevědomí i opodstatnění osvědčenými způsoby - sexem, dobýváním pozic, hlasitými rozkazy, bojem.
Tak já bych vám chtěl říct jednu věc: za to, v jakém jsme se ocitli stavu, si můžeme sami.
Jen silný a sebevědomý otec totiž může vychovat silného syna. Práce a odvěká potřeba ovládat jiné nám omlouvaly to, že se do vlastních rodin vracíme na poslední chvíli a odcházíme příliš brzy. Příliš mnoho domovů postrádá příliš mnoho otců, dědů a strýců. Vykašlali jsme se na tu nejdůležitější zodpovědnost, kterou máme ke svým dětem - vychovat je. A nejsme z toho ani šťastní, ani spokojení.
Proto bych nechal emancipaci ženám. Starají se samy o sebe a mají s tím úspěchy. To jim přejme. Teď je ovšem potřeba, abychom se i my muži postarali sami o sebe. Sebe­vědomé ženy to jistě pochopí a velmi pravděpodobně nám budou fandit.
My muži spolu musíme začít mluvit. Určeme si, jakou roli chceme mít v rodině, práci i společnosti. Pokud chceme silné syny, nemůžeme jejich výchovu nechat jen na matkách. A pokud chceme mít sebevědomé dcery, nemůžeme být těmi prvními muži, kteří je zklamou.
Tímto zahajuji kampaň za obrodu mužství. V každém z následujících čísel Reflexu uveřejníme jeden z problémů, který považujeme za klíčový. Tentokrát Jiří X. Doležal popisuje, jak vyrůstal bez otce a jak se s tím vypořádal.
Bez veřejné diskuse to nepůjde. Potřebuju, abyste mluvili i vy, ať už máte jakýkoli postoj. Napište nám svůj příběh, pošlete nám svůj názor.

A závěr není žádný. Prostě jsem se jen pokusila zaznamenat, co se mi právě honí hlavou.
Ester


Něco ze Skácela...

8. října 2011 v 21:21 | Ester
To, že mám Skácela ráda, už jsem tu psala několikrát.
Mám svoje evergreeny, ke kterým se vracím, a které s tím, jak plyne čas, získávají další rozměry.


Ke své radosti nacházím totéž i v dalších.

Malá ochutnávka - Jan Skácel - Překrásná je nepotřeba nářku (výbor z veršů):




DÉŠŤ

Prší po celé odpoledne
to bude vrabečků mokrých
prší jak pršelo by do rukou
jak do tvých
prší a kapky tančí
na asfalt prší
do skřivánčí
prší po celý dlouhý den
prázdné jsou ulice parky
jen déšť je přítomen
a prší bez přestávky
prší po celé odpoledne
prší jak pršelo už včera
na město padá déšť a na trávník
zrána i za večera
mokré jsou chodníky
mokrá je i tráva
prší a pršet nepřestává
nebe je stále tenčí
na střechy prší
do brabenčí
prší od rána do večera
nepřestává a nemůže
déšť padá na věž a na komíny
déšť padá na růže
prší a je to nekonečné
zdá se že bude padat věčně
do zahrad kolmý zlatý déšť
prší a kapky tančí
na asfalt prší
do skřivánčí
to bude sýkorek mokrých
prší jak pršelo by do rukou
jak do tvých

UPROSTŘED LÉTA
To jak se sklání nad stmíváním léto
Je beze zbytku
Na tenkých větvích celé jeřabiny
A mimo tíhu čas
Srpen tak blízko jako bodlák u cesty
Dny o píď kratší
Pod křehkou hvězdou kusé rozhovory
Ještě si nevěříme že by přišel podzim
Z blízkého houští
Napořád stromy kotví v kořenech jak zvony
Dolehlá jistota
A překrásná je nepotřeba nářku

BABÍ LÉTO
Včera letěl vzduchem první bílý vlas
Zazvonil,
když zvolna k zemi padal -
a slova,
hrubá, nepokorná slova
v hrdle uvázla mi jako rybí kost.

Mé léto,
ty už také šedivíš?

Je tomu tak
a podzim přijde zítra.
Zas celé stromy budou odlétat,
zas ptát se budem,
kam a komu vstříc.
A ticho, chudé jako polní myš,
tu a tam za zády nám pískne.

Mé léto,
ty už také šedivíš?

SMUTÉNKA
To až se v září stmívá,
už bez sametu, drsně, naholo,
po poli chodí smuténka
a zpívá,

smuténka chodí kolem hrud
šedých jak skřivani a zpívá,

(je příběh starší nežli já,
než moje smrt,
než smutek ze mne, odpusť)

zpívá si na poli smuténka
a chodí
po konopných cestách podzimu.

JINÁ SMUTÉNKA
V noci jsem uslyšel smuténku.
Přišla a prostředním prstem
ťukala na sudy,
jestli je víno doma.

Všechno chce o nás teď vědět
smuténka za nás smutná.
Klepala na sudy.
Potmě je tolikrát líto.

CO ZBYLO Z ANDĚLA
Ráno,
pokud jsou všechny stromy ještě obvázané
a věci nedotknuty,
mezi dvěma topoly anděl se vznáší,
v letu dospává.

V trhlinách spánku zpívá.

Kdo první na ulice vyjde,
tím zpěvem raněn bývá,
snad něco tuší,
ale nezahlédne.

Je zeleno
a to je vše, co zbylo z anděla.

KRÁTKÝ POPIS LÉTA
Požáry Ze čtyř stran hoří léto

Omamně kvetou akátové háje
zelená duše vína doutná na vinicích
krvácí vlčí máky v obilí

Přichází tma
a po stříbrném mostě kráčí luna

Svět je jak chleba vytažený z pece
a noc ujídá

DVAKRÁT ČTYŘI VERŠE
Shýbáš se u cesty pro oblázek
a kdo ti o tom poví
kamínky země této jsou
balvany Sisyfovy

A co ti říci pěkného
aby ten svět byl snazší
laskavá slova jsou vrabečci
ptáčkové drobní a plaší

PODĚKOVÁNÍ
Poděkujme jak děti za jablko
za vše co bývalo a znovu kdysi bude
za to že věrná po dni přicházela noc
za zarputilé ráno

Poděkujme jak děti za jablko
za to že příští dávno je už za námi
že nás měl čas
jak rybář rybu v síti

Poděkujme jak děti za jablko
a bez výčitek bez pokorné pýchy
za radost která pomohla nám přebolet
za odebraný dar

Poděkujme jak děti za jablko

DOBRÉ VĚCI
Z těch dobrých věcí miluji oheň
a černé stříbro hvězd
za opaskem noci.

Černé stříbro a stará slova,
kterými pasovali na rytíře:
Snes tyto tři údery a žádný víc.

Z těch dobrých věcí miluji den,
kdy jaro klade uzdy na dobré koně,
modré uzdy
a růžová sedla.
Každého roku se vrací,
jaro je dobrý úmysl.

Z těch dobrých věcí miluji naši lásku,
tu starou,
která nerezaví,
a říkám ti znova a znova:
Je včera,
bude dnes
a byla zítra.

Snes tyto tři údery a žádný víc.


Ester

Vyhráli jsme...

8. října 2011 v 14:09 | Ester |  občasník:-)))


Mám radost, vyhráli jsme s Felixem krásnou publikaci o fotografování.

Podmínkou účasti bylo zaslat fotku na téma obraz v obraze. Nevyhráli jsme díky úžasné fotce, to ani náhodou, ale usmálo se na nás štěstí při závěrečném losování.
Jupííí.

A náš pokus o obraz v obraze:



Ester


Podzimní (Plíhal s Nohavicou) II.

7. října 2011 v 21:21 | Ester |  Ušima mýma...
Posledních pár dní se téhle melodie prostě nemůžu zbavit. Takže je tady, ačkoliv už se zde kdysi objevila:


Asi jsem cvok, ale jdu po vsi, tlačím kočár a pěju Růžence. A ona si notuje se mnou - "nebe je modlý jako mý džíny..." :-)

Ester

Kdybych měla...

5. října 2011 v 10:20 | Ester |  občasník:-)))
Kdybych měla své dítě vychovat znovu,
vybudovala bych pro něj nejdřív sebeúctu, a pak teprve
dům.
Prstem bych víc malovala a míň hrozila.
Méně bych ho opravovala a víc si s ním vykládala.
Nedívala bych se na hodinky, ale prostě bych se dívala.
Nestarala bych se tak o učení, ale prostě bych se
starala.
Chodila bych víc na procházku a pouštěla víc draků na
provázku.
Přestala bych si hrát na vážnou, ale vážně bych si
hrála.
Proběhla bych víc polí a viděla víc hvězd.
Víc bych ho objímala a míň s ním "válčila".
Viděla bych častěji v žaludu dub.
Nebyla bych přísná, ale přístupná.
Neučila bych ho lásce k síle, ale naučila bych ho
síle lásky.


Diane Loomansová