Srpen 2009

Výstup na Everest...

28. srpna 2009 v 20:27 | Ester |  občasník:-)))
Každý, kdo to myslí s výstupem na vrchol vážně, se musí dlouho dopředu a pečlivě připravovat. I když zrovna teď mě napadlo, jestli taky existují horolezci, kteří si prostě řeknou jdu, dám to, a vyjde to. Nevím.
Jak už jsem někde řekla, jsem plánovací typ. Mám ráda ve věcech jasno, oproti tomu nemám ráda neplánovaná překvapení. Myslím, že jakožto pětatřicetiletá, inteligentní ženská se znám, jsem schopná předvídat své reakce a hlavně, dokážu za sebe rozhodovat sama.
Na ten můj vrchol vedly ze základního tábora dvě cesty.
Nikam jsem nelezla, jen jsem měla porodit své druhé dítě...
Pocity z prvního porodu ani po téměř pěti letech nedokážu přesně identifikovat. Felix byl v poloze koncem pánevním a jednalo se sice o porod spontánní (v tom smyslu, že spontánně začal), nicméně celý v režii lékařů a na oxytocynovém koktejlu. Byla jsem vystrašená, vystresovaná a vyčerpaná. Felix to zvládnul narozdíl ode mě na jedničku, já jsem se dávala dohromady fyzicky minimálně měsíc, psychicky téměř půl roku. Hormony se spikly proti mně, o žádném dítěti už jsem nechtěla ani slyšet. Vydrželo mi to tři roky.
To, že je holčička v mém břiše i tentokrát obráceně, jsem se dozvěděla zhruba ve třicátém druhém týdnu těhotenství. Věděla jsem, že se neotočí. Prostě věděla. A taky jsem věděla, že druhý takový "spontánní" porod už nedám.
A tak jsem se začala připravovat.
Internet je v tomhle směru k nezaplacení a tak jsem strávila několik probdělých nocí nad tématem polohy koncem pánevním, postupech při vedení porodu, nad tím, co obnáší císařský řez, prostě jsem se připravila, jako kdybych měla jít na zkoušku.
Měla jsem štěstí, protože jsem ve vybrané porodnici narazila na několik lékařů v mém věku, kteří mi nic nerozmlouvali, brali mě jako partnera, a tak mi celou situaci neskutečně usnadnili.
Způsob vedení porodu byl jasný - bude to plánovaný císařský řez.
Nastala etapa konkrétních příprav - na co se mám zaměřit, co koupit, co můžu čekat? Moc mi pomohly konkrétní připomínky holek, které tohle už měly za sebou. Poznámky typu - vezmi si Nutridrink, nedají ti jíst a budeš mít hlad...., snaž se vstát, jen co to půjde, zabojuj..., vyhráno budeš mít, až začnou odcházet větry:-))),... kašlání bolí..., ... nestyď se říct si o injekci na bolest, nedělej hrdinu..., .... byly opravdu na místě.
Byla jsem rozhodnutá, že si nechám dát jen svodnou - spinální anestezii. Nakonec jsem se na místě rozhodla jinak. Když jsem ležela už připravená před operačním sálem začaly se nade mnou snášet moje noční můry, začaly pracovat mí úhlavní nepřátelé - hormony a začala jsem mít strach. Anesteziolog mi doporučil celkovou narkozu s tím, že se vzbudím přesně za 45 minut a miminko mi hned přinesou. Přesně tak to bylo, vzbudila jsem se, když mě přendavali ze stolu na postel a holčičku mi hned sestřičky ukázaly i s povídáním, jak je na tom.
První den a noc jsem jen ležela, Růženku mi ale sestřička dávala, kdy jsem si řekla. V noci byla na novorozeneckém pokoji, za zdí přímo za mojí hlavou, a opravdu neplakala:-))). Druhý den jsem pomalu vstala a přestěhovala se na nadstandard. To byla moje další výhra. Věděla jsem po minulé zkušenosti z pokoje s dalšími dvěma maminkami a jejich miminy, že potřebuju hlavně klid. Druhý a třetí den jsem nedělala nic jiného, než přikládala Rozárku k prsu. Jí to šlo výborně a já měla třetí den plná prsa mléka, momentálně bych mohla krmit půlku hladové Afriky... Domů jsme šly pátý den a celkově mi bylo mnohem líp než poprvé.
Zatím mě hormony nedostihly a doufám, že tentokrát se mi poporodní deprese vyhne.
Růženka je sluníčko, je moc hodná a taková, no prostě milá.
Jsem moc ráda, že ji mám.
Felix bojuje o své místo ve smečce, ale to je už jiný příběh.
Díky kvalitní přípravě jsem Everest zdolala úspěšně a mám z toho moc dobrý pocit.
Dovolím si napsat, že tenhle porod byl mnohem lepší a jsem vděčná všem, kteří mi pomohli při rozhodování i realizaci.

Ester

PS - speciální poděkování manželovi, který musel dlouho poslouchat všechny moje myšlenkové pochody a nikdy neřekl, že by to udělal jinak a dále porodnickému a novorozeneckému oddělení porodnice v Písku.

Podél řeky...

14. srpna 2009 v 21:28 | Ester |  občasník:-)))
Podvečerní procházka vedla kolem řeky. Fotila jsem kdeco, ale nakonec mi z toho jednoznačně vyšly kameny. Takže ač řeka, žádná voda nebude...
Hezký večer.
Ester

Motýlí hry...

14. srpna 2009 v 21:06 | Ester |  občasník:-)))

Čekání na zázrak...

8. srpna 2009 v 22:31 | Ester |  občasník:-)))
Nepatřím mezi snílky.
Vždycky jsem byla realista a egoista.
Racionální býk jak vyšitý.

K intuici a podvědomí hledám cestu poměrně složitě.
Ale snažím se:-).

A ještě víc se snažím radovat z maličkostí.
Užít si každý den.
Smát se a hodně se usmívat.
Felix mi vždycky říká: "Mami, proč se nesměješ?"
Někdy je chytřejší než já, a to jsou mu čtyři.

Teď čekám.
Čekám, až se to moje vlnící se břicho promění v NĚCO.
Už se to blíží a já jsem strašně zvědavá, jestli mi těžké začátky mého mateřství s Felixem něco daly. Jestli tentokrát obstojím líp.

Dám vám vědět...

Ester

Hluboce zaryté v osobní paměti...

8. srpna 2009 v 22:12 | Ester |  občasník:-)))
Jsou momenty, kdy si prostě vždycky vybavím naprosto to samé.
Dozrávají jeřabiny.
Kdykoliv jdu kolem, začne mi znít v hlavě: "Pod tmavočervenými jeřabinami..."
Znávala jsem většinu písní Karla Kryla zpaměti. Teď už si to tvrdit netroufám. Verše se postupně ztrácejí pod nánosem jiných myšlenkových nezbytností.
Ale Jeřabiny tam ještě pořád jsou.

Možná to máte podobně.
Ester


Jeřabiny

Pod tmavočervenými jeřabinami
zahynul motýl mezi karabinami,
zástupce pro týl šlápl na běláska,
zahynul motýl jako naše láska,
zahynul motýl jako naše láska.

Na břehu řeky roste tráva ostřice,
prý přišli včas, však vtrhli jako vichřice,
nad tichou zemí vrčí netopýři
a národ němý tlučou oficíři,
a národ němý tlučou oficíři.

Na nebi měsíc jako koláč s tvarohem,
koupím si láhev rumu v krčmě za rohem,
budeš se líbat v noci s cizím pánem,
já budu zpívat zpitý s kapitánem,
já budu zpívat zpitý s kapitánem.

Lenivé prázdniny...

8. srpna 2009 v 22:01 | Ester |  občasník:-)))

Jedu na volnou. V podstatě už od začátku prázdnin. Zdržujeme se s Felixem většinou doma. Důvody jsou různé, ale lze je shrnout pod pojem třetí trimestr. Už nechodím ani do Jednoty:-))). Muž je rád, že alespoň ušetříme...

Když už někam vyrazím, brzy zjišťuju, že:
a, chce se mi omdlít, protože je blbej tlak:-)
b, chce se mi omdlít, protože mám nízkej tlak:-)
c, chce se mi strašně, ale strašně čůrat, i když jsem byla naposledy při odchodu z domu, což určitě není déle než pět minut...
d, mám žízeň a je horko, napiju se a chce se mi strašně, ale strašně čůrat:-))).

Kombinace více variant je běžná.

Obrovská výhoda je v tom, že Felix je parťák. Je s ním domluva a minimum práce. Před rokem jsem ho naučila karty - "prší" a během července to dovedl k dokonalosti. Běžně vyhrává tak 8:2.
Domácí prázdninový režim se mu líbí a o školce nechce ani slyšet...

Potencionální slečna dcera se má vyloupnout už brzy. Po vzoru svého bratra je stabilně hlavou nahoru. Předpokládám, že taky nebude mít ráda kolotoče...

Občas přeci jen vezmu foťák do ruky. Ne, že ne...

Hezký zbytek léta všem.
Ester